Hořicko - Obce Hořicka - Nová Paka - Psí záchranářka pečuje o odepsané chrty. Je to posedlost, říká Pondělí 24. září 2018 
Obce Hořicka
 Regiony na Hořicku >>>
 Za hranicemi Hořicka >>>
 Po kom se jmenují ulice Hořicka? >>>
 Bašnice - www
 Bezník
 Bílsko
 Bílsko - www
 Boháňka
 Boháňka - www
 Borek
 Březovice
 Bříšťany
 Cerekvice nad Bystřicí
 Červená Třemešná
 Červená Třemešná www
 Cerekvice n.B.- www
 Chodovice
 Chomutice
 Chomutice - www
 Chroustov
 Chvalina
 Dachovy
 Dobeš
 Dobrá Voda
 Dobrá Voda - www
 Holovousy
 Holovousy - www
 Hořice
 Hořice MěÚ - www
 Jeníkov
 Jeřice
 Konecchlumí
 Lázně Bělohrad - Anenské lázně
 Lázně Bělohrad MěÚ
 Lázně Bělohrad
 Lískovice
 Lískovice - www
 Miletín
 Miletín - www
 Milovice
 Milovice camping
 Mlázovice
 Mlázovice - www
 Nový Bydžov
 Nechanice
 Nechanice - www
 Nová Paka - www
 Nová Paka
 Ostroměř
 Ostroměř - www
 Pecka
 Pecka - www
 Petrovičky
 Podhorní Újezd - Vojice
 Podhorní Újezd - Vojice - www
 Polšť
 Rašín - www
 Rohoznice s Horkami a Polákovem( Polštěm)
 Sobčice
 Sobčice - www
 Sukorady - www
 Třebnouševes
 Třebovětice
 Úhlejov
 Úhlejov - www
 Želejov


JÍDELNÍČKY
Napište nám
Kontakt
info@horicko.cz
Provozovatel www.horicko.cz
Prodejní akce

Reklama
Máme pro vás tip na skvělý dárek za vysvědčení, který vaše peněženka ve zdraví přežije:
počítačovou hru na CD/DVD v originálním obalu za neuvěřitelných 49,- Kč.

www.HORICKO.cz
stáhnout
[CNW:Counter]
8.7.2015 - www.idnes.cz
Psí záchranářka pečuje o odepsané chrty. Je to posedlost, říká

 Monika Novotná z Nové Paky dává španělským loveckým psům naději na nový život. Nejenže doma chová desetihlavou smečku, v poslední době zachraňuje španělské galgy - chrty, které jejich majitelé odepsali a kteří v útulcích čekají na jistou smrt.

S čtveřicí žen založila v roce 2013 neziskovou společnost Galgos de la Estrella specializující se na záchranu a adopci psů tohoto plemene. Jednou do měsíce vyzvedává psy v Německu, kam se dostávají transportem ze Španělska.

Na chalupě v Podkrkonoší je nezřídka nejprve dává fyzicky a hlavně psychicky dohromady, teprve pak putují k novým majitelům. Podle odhadů ve Španělsku každý rok zemře krutou smrtí více než sto tisíc chrtů.

Pro majitele je galgo pouze pomůckou k lovu, jakmile doslouží a přestane být dostatečně výkonný, je na odpis. Farmáři je věší za provaz na větve, používají jako terč na střílení nebo je odhodí jako opotřebovanou věc. V nedůstojných podmínkách umírají na neléčená zranění, případně pojdou hlady.

„Španělsko sice má zákony, které by měly práva psů chránit, ale pravda je taková, že španělská společnost má tolik problémů, že zvířata jsou opravdu až na posledním místě,“ říká psí záchranářka.

Galgové se vinou toho dožívají v průměru pouze dvou až tří let. Lovci jich za sezonu „spotřebují“ až dvacet. Nadšenkyním z Podkrkonoší se loni podařilo zachránit přes třicet psů, v letošním roce už 27.
-------------------------------------------------------------------
Jak se stane, že člověk z Čech začne zachraňovat španělské chrty?
Vlastně tomu napomohla náhoda. Přes adopci anglického chrta jsem se seznámila s dívkou, která adoptovala španělského chrta. Byly jsme si sympatické, ona měla myšlenku, já jazykovou vybavenost, a tak jsme se daly dohromady a řekly si, že to zkusíme.

Co vás na tomhle plemenu fascinuje?
Španělský galgo je neskutečně něžný a láskyplný pes, s vysokou sociální kompetencí, ale zrovna tak to jsou baviči a kašpaři.

V jakém stavu se psi, pro které jezdíte, nacházejí?
Zažily jsme vše. Od psa, kterého chtěl veterinář uspat, až po toho, který na svou cestu ze Španělska čekal u někoho doma, a ten byl absolutně vymazlený. Ale většinou naši svěřenci přijedou pohublí, často s nějakou bolístkou v kožichu, u fenek se stává, že je třeba starat se o jizvu po kastraci. Naši psi však jezdí řádně naočkovaní, s EU pasem, vykastrovaní a po veterinární prohlídce ve Španělsku.

Jakou mají chrti rekonvalescenci? Psy, kteří prošli takovým utrpením, to musí nějak poznamenat.
Čerstvě adoptovaný galgo bývá hodně vykulený, protože ve Španělsku se nedostane do obydlí svých majitelů, a tak zpočátku absolutně nechápe, proč je najednou v bytě či domě. Ale oni jsou velmi učenliví a hlavně mají neskutečně silné nutkání zavděčit se lidem, takže – s trochou trpělivosti – se rozkoukají poměrně rychle. Každý z nich má nějaký šrám na duši, někteří se bojí chlapů, někteří mají panickou hrůzu z koštěte a čehokoliv, co se podobá holi, někteří jsou schopni strachy se pomočit, když na ně člověk zvedne hlas.

Navštívila jste někdy španělský útulek? Jaký jste z toho měla pocit?
Navštívila, a dokonce jsem absolvovala převoz psů ze Španělska do Německa. První pocit byla neskutečná bezmoc, z pohledu na 150 psů se mi zatočila hlava. Týden jsem z toho nespala. Ale zároveň to byla neskutečná motivace.

Ročně zemřou desítky tisíc galgů. Že zachráníte jen naprostý zlomek, není to trochu frustrující?
Je. Když sedím u počítače a vidím, kolik jich čeká ve státních perrerách na utracení, je mi zle. Ale s kamarádkou jsme se naučily, že se musíme obrnit, a že se na to musíme dívat obráceně. Ne ve smyslu „tyhle nezachráníme“ a trápit se, ale pozitivně ve smyslu „alespoň pár jich zachráníme“. Jinak by to bylo psychicky neskutečně náročné. Pomáháme, v rámci našich skromných možností děláme maximum, podporujeme naše partnery ve Španělsku, a to je lepší než nic.
Kdybych nebyla posedlá, už dávno toho nechám

Nenapadá vás někdy, jaký to vlastně má smysl?
Napadá, dokonce docela často. Ale když pak předáváme nové psy jejich rodinám a vidíme tu radost na obou stranách, tak si potvrdíme, že to smysl má.

Co pro vás zachraňování psů znamená? Je to koníček, poslání, nebo posedlost?
Tak trochu kombinace všeho. Začalo to jako koníček a stalo se z toho životní poslání. Kdybych tím nebyla posedlá, tak už toho dávno nechám.

Vloni jste zachránili 33 psů. Jaký je roční limit?
To se odvíjí od toho, kolik máme zájemců o adopci. Ale teoreticky jsme schopné přivézt každých pět šest týdnů až pět psů, pokud by měli rodiny. Snažíme se psy vozit pouze podle rezervace, do dočasné péče bereme jen psy, kteří ji nějakým způsobem nutně potřebují.

Je to časově dost náročný koníček. Asi není úplně snadné ho skloubit s prací a osobním životem…
S prací se to kloubí překvapivě dobře, protože pracuji z domova a zvířatům se věnuji i pracovně. Můj zaměstnavatel nejenže o mých aktivitách ví, ale on je také podporuje. A osobní život si bez psů už nedovedu představit. Ano, má to jistá úskalí, a ne každý kolem mě to chápe, ale už jsem vyrostla z věku, kdy jsem měla pocit, že se musím chovat tak, aby se mnou všichni souhlasili. O nějaké ty známé jsem přišla, ale zrovna tak jsem našla nové, takže mně ta rovnice vychází. Mimochodem každá z nás v týmu má minimálně dva psy.

Autor: Tomáš Plecháč,
hradec.idnes.cz