Vladimír Preclík se v nové knize ohlíží za Mezinárodním sochařským sympoziem v Hořicích

Měřeno velikostí, výpravností a mohutností, aniž by člověk přečetl jediný řádek, už při prvním pohledu na knihu Přišel jsem pozdravit sochy je jasné, že pro Vladimíra Preclíka je Mezinárodní sochařské sympozium v Hořicích hluboce srdeční záležitostí. Renomovaný sochař, malíř, pedagog a literát skládá v nové publikaci hold všem kolegům, kteří se v letech 1966 až 200 sešli a tvořili v lomu u svatého Josefa.

Preclík kráčí erudovaně -s humorem i nostalgií - od sochy k soše, od sochaře k sochaři, vzpomíná či upozorňuje a laik má i díky mnoha fotografiím sochařskou disciplínu jako na dlani. Sochařské sympozium, což je starořecký výraz pro volnou rozpravu učenců či vědců, založil hradecký rodák s přáteli podle zahraničního vzoru. V publikaci, kterou vydalo pražské nakladatelství Gallery, sochař vzpomíná na všechny, kteří se na slavném podniku podíleli, a zároveň smeká před městem pískovce a kameníků. Ač podnik v roce 2000 skončil, sochař má stále pocit nedokončené práce.
„Objem mé knihy Přišel jsem pozdravit sochy o aktivitě Mezinárodního sochařského sympozia v Hořicích je dán počtem účastníků v letech 1966 až 2000 a jejich děl. Psal jsem ji z několika důvodů. Jednak jsem chtěl pozdravit sochy a jejich autory, jednak abych si zavzpomínal, a hlavně proto, že jsem chtěl veřejnosti svými slovy povyprávět o sochařství vůbec. Psal jsem ji rád a vlastně dost dlouho. Tak jak přibývalo zkušeností a jak se vršily exponáty na vrchu svatého Gotharda nad městem. Objem knihy mě tedy ničím nepřekvapil. Vznikla pohledná kniha, a to za přispění velkorysého sponzora, firmy Roche, když se v Čechách nenašel nikdo, kdo by byl ochoten sáhnout do rozpočtu či do kapsy,“ říká Vladimír Preclík.

* Jaký jste mě pocit, když jste se ohlížel?

Samozřejmě že ohlédnutím za uplynulým časem se vždy získává pocit buď dobře, či mizerně vykonané práce. Na Mezinárodní sochařské sympozium se nedá jen tak zapomenout. Vždyť jsme mu věnovali značnou část našeho uměleckého života a jeho zrod nebyl takřka nikým vítán. Bylo to dítě lásky a jeho první krůčky byly spíš brány jako podezřelé. Není divu, bylo to novorozeně nečekané a vlastně nežádoucí. Pokud se myšlenka sympozia ještě dotáhne do konce, do Sochařského parku, budu mít ještě lepší pocit, než mám dnes. Myšlenka parku je ideou původní. Při zrodu naší aktivity v Hořicích jsme chtěli propojit stávající Smetanovy sady s parkem současného sochařství, abychom dokumentovali dynamiku sochařství právě uplynulého století. Nechtěli jsme tedy „vyrábět sochy“, o kterých se pak neví, co s nimi, ale naplnit myšlenku důstojnou města.

* Hořický lom u svatého Josefa jistě hostil řadu světových osobností. Na koho nejraději vzpomínáte?

Osobností bylo jako maku. Pečlivě jsme vybírali, protože úroveň jednotlivých autorů samozřejmě ovlivnila kvalitu celé sbírky. Dívat se do rukou sochaře z Japonska, Kanady nebo Číny je vždycky moc poučné a někdy i překvapující. Byli jsme tady u nás trochu izolováni a podaná ruka zvenčí byla nesmírně vzácná a vítaná. Přátelů zbylo několik, ale jejich přítomnost trvá tam na kopci nad Hořicemi.

* Jak vlastně vznikl nápad tuto akci v Hořicích pořádat?

Bývá období, kdy se v Čechách urodí hojně švestek, v posledních dvou tisíciletích se urodilo sochařských sympozií jako hub po dešti. A tak zákonitě dochází k devalvaci myšlenky sympozií pro sochaře. Inflační přebujelost takové aktivity je dnes vlastně její degradací. Sympozia vznikají o překot doprovázena fanfárami, ale končí tiše a doztracena. My jsme se chtěli zachovat chlapsky: ohlásili jsme ukončení prací v roce 2000. Aby bylo ale úplně jasno! Mezinárodní sochařská sympozia nejsou myšlenkou českou, tím méně hořickou. Ono pravidelné setkávání umělců s kladivy v rukou zavlekli k nám dva čeští sochaři: Miloslav Chlupáč a já. Chlupáč byl pozván do Rakouska a mne pozvali do tehdejší Jugoslávie. Psal se rok 1963. Před svým odjezdem jsem poskytl interview Miroslavu Ivanovovi pro Lidovou demokracii, kde jsem se veřejnosti zavázal, že po návratu se pokusím nezvyklou myšlenku probudit k životu i u nás, a kde jinde než v Hořicích. Trvalo ovšem dva roky, než udeřilo dostatečné množství razítek do lejster, než jsme mohli poprvé udeřit do kamene. Novináři mi postupně přišili titul agens spiritis. Ostatně, zkuste se dopídit, kdo zvolal poprvé 14. července 1789 Hurá na Bastilu. Důležité bylo a je, že Bastila padla a že Mezinárodní sochařské sympozium v Hořicích se dožilo mužného věku a mohlo složit hold městu, ve kterém bylo dost podhoubí, aby se dařilo sochařství.

* Sympozium za komunistů jistě bylo ostrůvkem svobody...

Uhodil jste hřebík na hlavičku. Minulému režimu nešlo Mezinárodní sochařské sympozium pod vousy, a to na všech stupních lidosprávy. Občas sice přimhouřili referenti oko, protože byli přesvědčeni, že nás to přestane bavit a že stokrát nic zahubí i slona. Jenže nás to bavit nepřestalo. Mysleli jsme si, že děláme takovou revoluci v našem sochařském cechu. Byli jsme sledováni, byl nám kladen mírný odpor, vyznačující se zdlouhavým schvalováním, nedostatkem razítek a hlavně kapitánům tehdejší kultury vadilo, že nemohou do výběru cizinců mluvit. To byl kámen úrazu. Co kdyby přijel do Hořic sochař, který by svou sochou dokázal podrýt pevné základy socialismu?

* Proto jste v roce 1970 na osmnáct let sympozium přerušili...

Normalizace, to rádoby konstruktivní pojmenování doby po okupaci naší země, se nás už netýkalo. Sympozium bylo uspáno. Reagoval jsem na tuto dobu zařazením dvaceti opakujících se stránek, kdy myšlenka sympozia a sochy již instalované zarůstaly travou.

* Po listopadu 1989 jste se do lomu opět vrátil. Co vás vedlo k tomu, v roce 2000 podnik ukončit?

Vrátil jsem se proto, že mě k tomu vyzvali mladí sochaři. Za těch dvacet let nuceného přerušení si vysloužili ostruhy, nabyli dostatek zkušeností a věděli, že jsem v Hořicích působil. O ukončení Mezinárodního sochařského sympozia jsem však nerozhodl já, ale naše grémium, které vedlo organizaci od roku 1989, kdy jsme se zaregistrovali jako občanské sdružení. Grémium usoudilo, že v roce 2000, shodně s koncem století, se naplnila původní myšlenka hořické varianty sympozia. Grémium tedy existuje dál, jenom již nepřibývá nových soch. Naši energii chceme vložit do dokončení Sochařského parku, který by nesl jméno slavného hořického občana, věhlasného sochaře a profesora na vysoké škole JosefaWagnera. Patří mezi velikány Královéhradeckého kraje a v Hořicích byl šťasten.

* Je už pro vás Mezinárodní hořické sympozium uzavřenou kapitolou?

„Uzavřená kapitola“ - to je jako sklapnout objemnou knihu a už si v ní nikdy nečíst? Přátelství objevená na sympoziu lze přirovnat ke kamarádství z vojny. Když člověk prožije s někým závažné chvíle, získá se oboustranně pouto hlubší než při náhodném setkání. A nejen to! Hořice jsou město, kde jsem si v mládí takříkajíc poprvé odřel koleno, později získal absolutorium věhlasné školy, abych se vrátil s myšlenkou sympozia. Mám tedy k Hořicím vřelý vztah a uzavírání kapitoly se asi konat nebude.