Výstava „Výběr" připomíná stotřicáté výročí hořické sochařsko – kamenické školy retrospektivou absolventů sochařského oboru, kteří maturovali v osmdesátých a devadesátých letech 20. století.

Dvě desetiletí jsou pro nás dostatečně relevantní pro bilancování a selekci umělecké tvorby v širším kontextu. Každý umělec z „Výběru" je na české výtvarné scéně etablován a reprezentuje jeden z proudů a norem, které jsou předmětem zájmu aktuálního zobrazivého jazyka, figurální, nefigurativní gesto i syntetizující výrazové polohy, jež jsou výsledkem specifického konceptu.

Tvorba Pavla Doskočila je poznamenaná postmoderním uvažováním, vztahem symbolu a znaku a jejich vzájemnými konotacemi. Dominují v ní instalace, které vedle soch a objektů tvoří těžiště autorovy produkce. Doskočil pracuje z běžně dostupných stavebních materiálů, jež konstruuje do rafinovaně aranžovaných prostorových skladeb, oscilujících na hranici architektury a designu.

Štěpán Málek, zakládající člen nové frakce východočeského Klubu Konkretistů KK3, se ve svých realizacích podřizuje klasické abstrahující formě. Strohými geometrickými kompozicemi artikuluje zákonitosti prostorových vektorů v různorodé materiálové licenci i barevnosti.

Ladislav Jezbera přinesl do českého sochařství řadu nových podnětů. Svoji tvorbu zakládá na chemických a fyzikálních vlastnostech hmotných materiálů v jejich prefabrikované podobě. Je autorem monumentálních instalací, často procesuálních, vynikajících užitím efemérních látek, např. vůně.

Petr Stibral se ve své práci zaměřuje na koexistenci dvou nesourodých prvků, které zdánlivě tvoří vizuální jednotu. Pohrává si s nedokonalostí lidského smyslu – zraku při percepci prostoru. Úmyslně inscenuje vizuální pasti na diváka, když plasticky a hmotně vytváří to, co oko vnímá jako odraz nebo stín pravého předmětu.

Objekty a sochy Jana Pospíšila jsou charakteristické tématem tělesnosti. S ironií a humorem poukazuje na základní pudové lidské potřeby, které vnímá jako příklad konzumního chování jedince. Současně upozorňuje i na citovou chudobu, provázející náš životní styl. Jeho sochy vynikají pochopením užitého materiálu a možností jeho zpracování.

Také Martina Hozová je vůči lidské populaci veskrze kritická. Člověk v jejím pojetí nevzniká jako výsledek evoluce, ale jako produkt aditivního výrobního postupu, kdy záměnou použitých segmentů vzniká jiný „živočišný druh". Autorka se jako jedna z mála sochařů věnuje reliéfu, kde důsledně uplatňuje princip série.
Ivana Junková zapojuje do své tvorby osobní prožitky a citové vazby. Motivy jejích objektů a instalací se vyznačují ženskou vnímavostí a smyslem pro jemnou ironii a nadsázku.

Tvorba Junkové je mnohovrstevnatá, vedle figurálních soch obsahuje i abstrahující pojetí vnějšího světa. K vidění budou díla ve Štorchově síni hořického muzea do 31. srpna.