Běžec z Hořic Bořek Jančík se v posledních sezonách zařadil do špičky své veteránské kategorie, v minulém roce získal tituly mistra republiky i medaili na mistrovství světa.

Při vzpomínce na dotaz, který trenér Bořka Jančíka minulý rok dostal, se ještě i po několika měsících oba příjemně zasmějí. Zároveň je na nich ale vidět, že ho oba berou jako zvláštní ocenění. „Jeden klub se u trenéra poptával, jak na tom jsem, že bych s takovými časy u nich mohl běhat profesionálně,“ vypravuje hořický atlet. Teď už stačí jen vysvětlit, v čem vězí ono pousmání: Když se totiž po jednom závodě zástupce onoho klubu prostřednictvím jeho trenéra Karla Hovorky na případné angažování Jančíka poptával, zajímal se o běžce, kterému bylo už 45 let. A v tomto věku atleti většinou nabídku na profesionální kariéru nedostávají. „Tím to také skončilo a zůstal jsem samozřejmě u toho, jak jsem dělal atletiku předtím. Ale celé nás to potěšilo,“ říká Jančík.

Nenápadná příhoda je v jeho případě charakteristická i z jiného pohledu. Ukazuje totiž na obrovské zlepšení, které v posledních sezonách v bězích udělal. Atletické okolí totiž bylo jeho časy často zaskočeno. „Musel jsem na to v posledních dvou letech často odpovídat,“ přiznává. Přitom závodní běhání doprovází Jančíkův život od dětství. V dorosteneckých a raně seniorských letech patřil k velmi dobrým atletům, jeho časy ho mezi výkonnostními běžci řadily hodně vysoko.
Jenomže pak přišla vojna, rodina, zaměstnání a na trénink a závodění bylo stále méně času. A když před více než deseti lety mohl běhání opět začít brát vážně, přišlo zranění achilovky a operace. Po čtyřech letech to samé na druhé noze. „Ale to už jsem zase chtěl hodně trénovat, dlouho jsem běhal i přes bolest,“ vzpomíná.

První zlom k lepšímu přišel zhruba před pěti lety, kdy ustaly dlouhotrvající zdravotní problémy. „Konečně jsem mohl naplno trénovat,“ říká. A druhý zlom, když se před třemi lety dohodl na spolupráci s výborným veteránským běžcem a zároveň trenérem Karlem Hovorkou. "Být sám sobě trenérem totiž není nejlepší, chce to hodně vůle a málokdo to dokáže.“ Už za půl roku se ukázalo, že to byla dobrá volba. Cílevědomé a dobře rozvržené tréninky začaly dělat divy. „Začal jsem se rychle zlepšovat. Snad v každém závodě jsem zaběhl lepší čas než rok předtím. Často i o několik minut,“ vypravuje Jančík.

Stejně jako před lety se opět soustřeďuje na běhy mimo dráhu a závody do vrchu a neváhá je proložit ani občasnými starty na dráze. V tréninku jen loni naběhal hodně přes čtyři tisíce kilometrů, k tomu každý týden závod, někdy i dva.
I proto se velmi záhy propracoval do absolutní české špičky své věkové kategorie, navíc je schopen konkurovat i mnohem mladším běžcům. Není také divu, že překonává i své osobní rekordy, jež zaběhl před dvaceti a více lety. A to nyní, kdy mu táhne na sedmačtyřicet a kdy se běžecká rychlost daleko spíše ztrácí, než získává.

Poslední příklad? Deset kilometrů, které zaběhl v květnu v Peřimově za rovných třiatřicet minut. „Už mi zbývá překonat snad jen čas na patnáct kilometrů. Tahle vzdálenost se ale neběhá často,“ říká. Výborné časy mu přinášejí také úspěchy. Loni získal své první dva tituly mistra veteránského mistra republiky, první v Úpici v silničním běhu, druhý v Lomu u Mostu v běhu do vrchu. Vyhrál svoji věkovou kategorii na slavných Běchovicích, byl členem českého družstva, jež získalo na mistrovství světa v běhu do vrchu v Polsku stříbro, prožil úspěšnou premiéru na slavném vrchařském Grossglockneru v Rakousku, potvrdil své postavení v běžeckých seriálech. A letos nechce zůstat pozadu. Už v květnu přidá premiérový start na mistrovství Evropy v běhu na silnici, před sebou má i další cíle.

„Běhání mě strašně baví a těší mě, že i když se blíží padesátka, tak své osobní výkony stále zlepšuji,“ říká a připomíná ještě jednu, rodinnou motivaci, díky níž lásku k atletice zdědil: „Otec začínal s běháním až v osmačtyřiceti letech, ale dostal se na velmi slušnou úroveň, jezdil i na veteránské šampionáty. Měl by z mých časů radost.“

Regionální mutace| Mladá fronta DNES - východní Čechy (hradec králové)