Krása historických míst a tajemství dávného života. Vily, z nichž některé byly v časech minulých chloubou a jiné svou jedinečností stále upoutávají pozornost kolemjdoucích, otevřely o víkendu v rámci festivalu Den architektury své brány.

Veřejnost tak měla jedinečnou příležitost nahlédnout do interiérů a zahrad objektů, jejichž zdi možná stále skrývají nějaké to tajemství.

Den architektury má v Čechách už svou tradici. Letos se konal již po šesté. „Je to vlastně den, kdy oslavujeme architekturu jako takovou. Zapojují se do něj města, která připraví například procházku po historických objektech. Důležité je, že se jedná o jakousi formu zážitku, takže se jde opravdu pěšky.

Průvodcem je většinou nějaký odborník, historik či architekt, který nám o daném místě prozradí věci, o nichž jsme doposud neměli tušení," představuje festival organizátorka hořického setkání Jana Kubíčková.
Hořice se letos zapojily poprvé a bylo vidět, že zájem občanů upoutaly. Přišlo zhruba dvě stě padesát lidí, kteří nešetřili chválou a poptávali se po ročníku dalším.

Milovníci architektury tak měli v sobotu možnost v Hořicích nahlédnout do šesti objektů, mezi nimiž nechyběly tři rezidenční tovární vily Hirschova, Feuersteinova a Goldschmidtova a dvě secesní rodinné vily Flečkova a Kulhánkova (Wagnerova).

Tajemství těchto objektů přilákalo i manžele Evu a Jiřího, kteří přijeli až z Prahy. „Máme tady babičku a kolem Flečkovy vily chodíme. Nikdy jsme ale nebyli uvnitř, takže možnost nahlédnou do jejích prostor jsme si nemohli nechat ujít," prozradili manželé, které také naprosto okouzlila již chátrající Goldschmidtova vila z konce devatenáctého století.

V rámci festivalu Dne architektury lidé mohli nahlédnout i do rezidenční tovární Goldschmidtovy vily z konce devatenáctého století, která bohužel vzhledem ke svému havarijnímu stavu ztratila v roce 2007 status kulturní památky. Její slávu by jí možná mohl navrátit nový majitel.

„Už jednou byla dokonce nabízena k rozprodeji na materiál. Teď se ale snad konečně našel člověk, který by ji chtěl vrátit ztracenou noblesu a krásu. Objekt koupil teprve přibližně před čtrnácti dny, takže je to hodně čerstvé, ale všichni doufáme, že se mu jeho záměr podaří," prozradil místostarosta a architekt Martin Pour a dodal, že tato budova patří k nejvýznamnějším neorenezančním vilám v Hořicích.

Poprvé se v sobotu veřejnosti otevřely také dveře secesní Kulhánkovy (Wagnerovy) vily, která je v soukromém vlastnictví uměleckého rodu Wagnerů. Interiéry tohoto domu jsou původní a také ukrývají několik sochařských děl významného sochaře Josefa Wagnera, který se mimo jiného podílel i na restaurování soch M. Brauna na Kuksu.

Jeden ze současných vlastníků režisér a dokumentarista Jakub Wagner doufá, že jednou tyto skvosty nebudou veřejnosti skryty tak jak tomu je nyní. „Rád bych zde vybudoval muzeum, které by bylo běžně přístupné. Už jsem na tom začal částečně pracovat. Můj odhad je, že pokud vše půjde bez problému, do tří, maximálně pěti let bychom mohli otevřít," prozrazuje své plány Wagner a odhaluje další zajímavost této jedinečné vily.

„Jaroslav Seifert byl blízkým přítelem mého dědečka a často ho zde navštěvoval. Po jeho smrti napsal několika stránkovou povídku o tomto domě, kterou najdeme v knize Všechny krásy světa," vypráví Wagner.

Hořický Den architektury byl také svědkem jednoho neplánovaného a výjimečného setkání. Pan Jarda z Prahy, paní Ilona z Hořic a paní Lenka z Hradce Králové před třiceti čtyřmi lety společně maturovali na jedné hořické škole. Poté se jejich cesty rozešli. Opět je ale spojila láska k architektuře a touha po poznání. „Nebyli jsme v kontaktu snad od maturity. Je to neuvěřitelné, že jsme se všichni tři opět potkali," neskrývá radost paní Ilona, která má úzkou vazbu na Goldschmidtovu vilu.

„Přes čtyřicet let jsem vlastnila nábytek, jenž pocházel z této vily. Bohužel jsem ho před zhruba dvěma měsíci prodala jednomu majiteli českého zámku. Kdybych věděla, že se objekt podaří prodat a najde se osoba, která se mu pokusí navrátit jeho noblesu, určitě bych ho nabídla novému majiteli vily," lituje paní Ilona.

Autor: Pavla Franzkiová, zdroj: jicinsky.denik.cz