Hořický řezbář - samouk Oldřich Kvapil získal významné ocenění - titul v oboru řezbář reliéfních forem na perník. Cenu každoročně uděluje ministerstvo kultury pěti významným lidovým řemeslníkům. 

Před důchodem pracoval jako stavební inženýr, nyní své zálibě věnuje v průměru čtyři hodiny denně. Formy vyrábí pro sebe a pro rodinu, výjimečně pro někoho na zakázku. Podle předloh získaných ze vzorů starých i několik století vyřeže negativní formu, do které je vtlačováno těsto. Tradice perníkářství u nás se datuje od 14. století, vzestup a vrchol zažilo řemeslo v 18. století, avšak s rozvojem průmyslové výroby na přelomu 19. a 20. století upadalo, až zcela zaniklo. 

Po vzoru minulosti 

„Dříve řezbáři čerpali motivy z běžného života, ale reagovali i na společenské a politické události,“ vysvětluje Kvapil náměty předloh. Od předků se stále máme co učit, ať již je to úcta k materiálu, nářadí i přírodě. Formy si lidé předávali po generace, dost jich naštěstí skončilo v muzeích. Nedochovaly se však záznamy o technikách výroby, protože ty se přenášely dál pouze ústně. I samotné perníky jsou poměrně trvanlivé - jde o tvrdé pečivo z mouky, medu a vody bez kypřidel. Svoji dekorativní funkci plní i desítky let. 

Formy Oldřicha Kvapila nejvíce využívá právě rodina. Napečené perníky prodávají jako dekorativní doplňky k různým příležitostem. 

„Ke vtlačení tuhého těsta do formy je zapotřebí hodně síly,“ říká snacha Martina Kvapilová. Hotové perníčky tedy spíše peče, balí a zdobí mašličkami. Zpracování těsta a vtisknutí do formy přebírá partner Aleš. Jen velkým tlakem dobře vyniknou i drobné detaily; již samotné propracování těsta je velmi náročné, zvláště u většího množství. Například na kruhový perník o průměru téměř půl metru bylo zapotřebí dva a půl kilogramu těsta. 

Vyrobí také raritu 

„Tak náročné kusy však nevyrábíme běžně, to je spíše rarita,“ vysvětluje Martina Kvapilová původ ozdoby, která visí na stěně již mnoho let a stále jsou dobře zřetelné i drobné detaily biblických výjevů čtyř evangelistů. Originál této formy se dnes nachází v Porýní, Oldřich Kvapil ji zhotovil podle zvětšené fotografie. 

Řezbář spolupracuje také s odborníky, například se Zdenou Lenderovou z Krajského muzea v Hradci Králové nebo Vítězslavem Štajnochrem, který přednáší na filozofické fakultě křesťanskou ikonografii a je autorem odborné knihy o perníkových formách. 

Zvýšený zájem o ozdoby z perníku bude opět až v předvánočním období, v průběhu roku se hlásí spíše muzea a skanzeny. Je dobře, že tato prastará lidová tradice zcela nezanikla a našla i v dnešní době své pokračovatele.