Hořicko - Obce Hořicka - Ostroměř - Když nenávist hýbala lidmi a kolektivní vina byla nad zákon Neděle 16. června 2019 
Obce Hořicka
 Regiony na Hořicku >>>
 Za hranicemi Hořicka >>>
 Po kom se jmenují ulice Hořicka? >>>
 Bašnice - www
 Bezník
 Bílsko
 Bílsko - www
 Boháňka
 Boháňka - www
 Borek
 Březovice
 Bříšťany
 Cerekvice nad Bystřicí
 Červená Třemešná
 Červená Třemešná www
 Cerekvice n.B.- www
 Chodovice
 Chomutice
 Chomutice - www
 Chroustov
 Chvalina
 Dachovy
 Dobeš
 Dobrá Voda
 Dobrá Voda - www
 Holovousy
 Holovousy - www
 Hořice
 Hořice MěÚ - www
 Jeníkov
 Jeřice
 Konecchlumí
 Lázně Bělohrad - Anenské lázně
 Lázně Bělohrad MěÚ
 Lázně Bělohrad
 Lískovice
 Lískovice - www
 Miletín
 Miletín - www
 Milovice
 Milovice camping
 Mlázovice
 Mlázovice - www
 Nový Bydžov
 Nechanice
 Nechanice - www
 Nová Paka - www
 Nová Paka
 Ostroměř
 Ostroměř - www
 Pecka
 Pecka - www
 Petrovičky
 Podhorní Újezd - Vojice
 Podhorní Újezd - Vojice - www
 Polšť
 Rašín - www
 Rohoznice s Horkami a Polákovem( Polštěm)
 Sobčice
 Sobčice - www
 Sukorady - www
 Třebnouševes
 Třebovětice
 Úhlejov
 Úhlejov - www
 Želejov


JÍDELNÍČKY
Napište nám
Kontakt
info@horicko.cz
Provozovatel www.horicko.cz
Prodejní akce

Reklama
Máme pro vás tip na skvělý dárek za vysvědčení, který vaše peněženka ve zdraví přežije:
počítačovou hru na CD/DVD v originálním obalu za neuvěřitelných 49,- Kč.

www.HORICKO.cz
stáhnout
[CNW:Counter]
16.4.2014 - www.5plus2.cz
Když nenávist hýbala lidmi a kolektivní vina byla nad zákon

Závěr druhé světové války v Ostroměři na Jičínsku v mnohém připomíná akční film. Objevují se v něm ostří hoši, vraždy, nenávist, intriky i ztráta paměti. Týdeník 5plus2 se vydal po stopách květnových události roku 1945 v Ostroměři. Starosta Ostroměře Tomáš Gabriel říká: "O minulosti musíme mluvit, i když je někdy nepříjemná."

"Raději o tom nepište. Hlavně mezi staršími obyvateli je to stále citlivé téma," varuje mě asi sedmdesátiletý muž, když se ho na ulici v Ostroměři ptám, co ví o ruských partyzánech, o obyvatelích vesnice, kteří jim pomáhali, o popravách německých zajatců nebo o Američanech. Jméno neřekne.

I když letos v květnu uplyne od konce druhé světové války už devětašedesát let, v Ostroměři to vypadá jako by válka skončila teprve nedávno. Lidé, kteří o květnových událostech něco vědí, nechtějí o temné historii vesnice většinou mluvit.
"Dejte mi s tím pokoj. To je už tak dávno," odbývá mě další ze starších obyvatel vesnice.

Ostroměřské tabu
Místostarosta Ostroměře Miroslav Vobořil sedí za psacím stolem na obecním úřadě a v počítači se probírá desítkami fotografií. Hledá historické černobílé snímky z dramatických měsíců posledního roku druhé světové války.

"Tady je fotografie z pohřbu jednoho partyzána," ukazuje sedmačtyřicetiletý muž na černobílý snímek s dlouhým smutečním zástupem za ukořistěným německým autem, na kterém je vidět rakev. Společně se starostou Ostroměře Tomášem Gabrielem mají jiný názor o informování o konci války v obci, než mají někteří obyvatelé obce.

"Květnové události v Ostroměři jsou dodnes tabu. Nikdo o tom nechce moc mluvit. Přímí pamětníci už většinou nežijí. Jejich potomci však ano. Je možné, že lidé nemají čisté svědomí," míní starosta. Jeho strýc dokonce ubytoval v květnu pětačtyřicátého roku ve svém domě u nádraží americké vojáky, kteří se vraceli z mise Velichovky a převáželi německé zajatce.

"Na tom všem je nejpodivnější, že i když se válka Ostroměře významněji nedotkla, tak to tady v květnu 1945 o to více vřelo. Byla najednou velká snaha bojovat proti ustupujícím německým jednotkám. Lidé se přidávali k partyzánům a pravděpodobně někteří mohli být i svědky vražd bezbranných lidí. Proto tato květnová událost zůstává velkým tabu a někteří žijící pamětníci se k ní raději nechtějí vyjadřovat. Pro mě jsou tyto vraždy projevem srabáctví ve stejné rovině, jako vraždy, které proběhly z německé strany ve formě poprav našich občanů," říká Miroslav Vobořil. Jeho prarodiče vlastnili v Ostroměři velký mlýn, který jim po válce bolševici znárodnili.

Ostroměř byla na trase pochodů smrti
Eskalaci násilí v Ostroměř i na sklonku války ovlivnilo několik okolností. Kromě toho, že někteří lidé po dlouhých válečných letech lačnili po odvetě, svoji roli sehrálo i to, že Ostroměř ležela v trase pochodů smrti, tedy v místech přesunů tisíců zajatců před blížící se východní frontou. Z nich se podařilo utéct do okolních lesů řadě sovětských vojáků, kteří v horském pásmu Hořický hřbet vytvořili partyzánské skupiny a situaci vyhrotili. Agresivita zvláště ruských partyzánů brala dech i ve své době.

Další významnou okolností, která zvyšovala riziko konfliktů, byl od jara 1945 ústup německé armády. Ostroměř tehdy byla významným regionálním železničním uzlem. Partyzáni přepadli dva vojenské vlaky, které Ostroměří projížděly směrem na Jičín, a zmocnili se i těžkých zbraní. Za této situace mohli dát prostor své touze po odplatě.

Partyzáni za podpory českých povstalců pak z několika palebných pozic ostřelovali hlavní silnici z Hradce na Jičín, po které utíkali před Rudou armádou němečtí vojáci. Velitelem partyzánů byl Piotrof Sosulin zvaný Ivan. Lidem také utkvěla v paměti Ukrajinka, které říkali Elena. Údajně se podílela na vraždění německých zajatců.

"Nechci je (partyzány, pozn.red.) posuzovat, asi přišli o rodiny, vytrpěli si své určitě v německém zajetí, ale ten jejich kapitán Sosulin byl poděs v kožeňáku. Postříleli zde bez soudu strašně mnoho německých zajatců. Řádili jak diví. A ta partyzánka? O té mluvit po pravdě, tak balancujeme někde mezi pornografií a sadistickým hororem…," zmiňuje Jindřich Marek ve své knize Šeříkový sólokapr vzpomínky jednoho z ostroměřských pamětníků.

Takzvaný radarový nebo jinak také zpravodajský vlak, který přijel do Ostroměře od Hradce Králové na jaře roku 1945, obsadili povstalci začátkem května a zatkli i posádku vlaku. V té době však už vlak několik měsíců na nádraží stál. Soupravu tvořilo, včetně obytných vozů, asi čtyřicet vagonů. Vlak byl vybaven těžkou výzbrojí a povstalci tak získali potřebné zbraně. Ukořistili například rychlopalný kanon, který sloužil německé armádě při obraně před leteckými útoky Spojenců. Povstalci jim pak z kopce nad vesnicí ostřelovali státní silnici.

"Tři čtyři měsíce radarový vlak na nádraží stál. Čekali jsme až přejde strážný, vlezli dovnitř a vlak rabovali," vzpomíná Josef Novotný z Ostroměře, kterému bylo v květnu 1945 dvaadvacet let. "Byl tam i jeden vagon, ve kterém si vařili. Němečtí vojáci jednou porazili i prase, aby měli co jíst," vzpomíná.

Postříleli partyzáni Němce?
Na to, za jakých okolností byli vojáci z radarového vlaku zabiti, se názory liší. Jedna verze hovoří o tom, že je před nádražím partyzáni postříleli. Josef Novotný však tvrdí, že si pro ně do Ostroměře krátce po obsazení vlaku přijeli němečtí vojáci z hořické posádky, a pak společně odjeli směrem na Jičín.

"Říkalo se, že někde v Rovensku je partyzáni postříleli," vzpomíná Novotný.

V nedalekém Mezihoří partyzáni zastavili jiný vlak. "30. dubna 1945 se jim podařilo v mezihořském údolí zajistit salonní vlak polního maršála Schörnera (ke konci války velel skupině armád Střed na území protektorátu Čechy a Morava, pozn.red.). Z vlaku bylo zajato odhadem šedesát vojáků," uvádí ve své práci badatel Jakub Kraus.

O salonním vlaku v mezihořském údolí se dozvěděla od svého otce i pětašedesátiletá Věra Průchová z osady Libín. "Salonní vlak stál v údolí. Otec mi vyprávěl, že v květnu 1945 byla často slyšet střelba a svištěly obcí zbloudilé kulky. V lesích operovali partyzáni. U ostroměřského hradiště měli dělo, kterým ostřelovali silnici," vzpomíná Průchová.

Záhada americké mise
Jednou z nejpodivnějších epizod ostroměřského povstání byl převoz německého důstojníka a jeho doprovodu za dohledu pěti amerických vojáků z Velichovek do Plzně. Kolona vozidel do Ostroměře přijela 8. května 1945. V transportu byl německý generál Geyger a jeho šest podřízených. "Přijela kolona deseti, možná i více terénních vozů. První a poslední jel vždy džíp s Američany. Ostatní auta řídili vlasovci (Ruská osvobozenecká armáda složená z ruských zajatců, kteří na straně nacistického Německa dobrovolně či z donucení bojovali proti stalinistickému režimu v SSSR, zdroj wikipedia), ostatní byli samí Němci. Jel tam i nějaký vysoký německý lampasák," vzpomíná Novotný.

Američané se ubytovali u strýce současného ostroměřského starosty Tomáše Gabriela. Generála a jeho doprovod povstalci odvedli na nedaleké nádraží. "Američané přespávali u mého strýce. V tu noc partyzáni zajaté německé vojáky vyvlekli z nádraží a postříleli. Američané se toho zalekli a hned druhý den ráno odjeli," říká starosta Tomáš Gabriel.

Jindřich Marek ve své knize Šeříkový sólokapr cituje Leroye Dunklebergera, jednoho z amerických vojáků, kteří v Ostroměři byli svědky masakru. "Zahlédl z okna skupinku ruských ozbrojenců, jak přivedla 26 Němců, mezi kterými byli i lidé z generálova doprovodu. Němce postavili partyzáni do řady a potom je beze slova postříleli. Dva, které kulky nezabily, umlátili Rusové sekerou," píše se v knize.

Podle pamětníků však Češi do vražd německých zajatců zapleteni nebyli. "Mezi ruské partyzány se Češi nemíchali a zajatce nevraždili. Ruským partyzánům šéfoval Ivan, chodil v černém kabátě. Češi mezi nimi nebyli. Zajaté Němce si Rusové vodili k nim nahoru za vesnici a tam je stříleli," říká Novotný.

Roli sovětských partyzánů v Ostroměři zmiňuje v Markově knize i jiný ostroměřský pamětník.

"Na jedné straně zde v povstání na české straně působili báječní lidé a na straně druhé mnozí sovětští partyzáni byli, slušně řečeno, poněkud zvláštní. Bohužel získali brzy vrch a přidali se k nim i někteří problematičtí Češi."


Autor: Tomáš Kučera