Sochařské sympozium se letos koná po loňské přestávce. S hlavním
organizátorem Martinem Samohrdem jsme však probrali nejen letošek, ale i
historii této jedinečné akce.
Kdy sympozium začne a kolik přijede umělců?
Sochaři přijedou 1. července. Budou zde do 28. července. V neděli 27. července
plánujeme vernisáž v Hradci Králové na Nábřeží sochařů. Přijedou čtyři,
konkrétně Japonec z Kanady, Rakušan z Bulharska, pak pravý Bulhar a Číňan z
Thajvanu. No, ten Bulhar se jmenuje Georgi Minchev, kanadský Japonec je Kazumi
Tanaka, Číňan je Lien-Chin Hu a Rakušan žijící v Bulharsku se jmenuje Hermann
Gerschner. Nedáváme jim žádná témata, prostě mají možnost si udělat, co chtějí.
Vrací se někdo z nich do Hořic, nebo zde budou všichni v rámci
sympozia prvně?
K nám se nikdo nevrací. My, a to je pro čtenáře zajímavé, držíme takzvané
Schoenholtzovo pravidlo. Dotyčný tu byl v roce 1966, na prvním sympoziu. A my
jsme ho podruhé pozvali po 38 letech. Tím vzniklo pravidlo, že sochař se
samozřejmě může vrátit, ale jen po 38 letech. Z prvního období sympozií mezi
roky 1966 až 1969 jsou nyní živi jenom dva sochaři, Michael Schoenholtz z
Německa a Marcello Guasti z Itálie. Ostatní jsou na Schoenholtzovo pravidlo
ještě mladí.
A je nějaká šance, že pravidlo bude porušeno?
To myslím ne, asi to nehrozí. Chceme, aby sbírka byla různorodá. Pozvat sochaře
třeba po pěti letech je zbytečné. Schoenholtz dělal v šedesátém šestém roce něco
úplně jiného než po těch třiceti osmi letech. Za takovou dobu je dobré vidět,
kam se sochař dopracoval.
Povězte mi, jak se pan Schoenholtz vyvinul.
Jděte se podívat na kopec Gothard. Od něj je tam jeho první věc, což je Žena v
metru. Stojí pod obeliskem. Je to taková rozevlátá, velmi plastická věc. Tu
noha, tamhle kouká ruka. Po těch letech ale udělal takový čistý, dvakrát
zalomený sloup, čtverec v půdorysu, jenom prostě rovná věc. Jmenuje se to Pocta
baroku.
Zpět k letošku. Kolik je těm hostům v průměru let?
Ten Číňan je mladý kluk, dvacátník. Gerschner je padesátník, Kazumi Tanaka má
něco přes šedesát a Bulhar také tak, je to můj vrstevník.
Co říkáte na to, že počínaje loňskem bude sympozium pořádáno jako
bienále?
Já jsem to vymyslel, tak to logicky chválím. Ono to bylo nutné. Když jsme v
minulosti pořádali sympozia s Romanem Richtermocem, říkali jsme si, že je to
nápor. Už nás to začínalo unavovat, ale osobně jsem tehdy prosadil, že ne, ještě
to udržíme. Teď to přišlo z důvodu, že jsme už opravdu chtěli končit. Málem jsem
s tím praštil. Měli jsme finanční problémy. Peněz bylo málo, oproti evropským
sympoziím jsme byli šmudlové. Skuteční profesionálové o nás ztráceli zájem.
Přihlásilo se sto amatérů, kterým nemůžete svěřit blok kamene, protože mají
zkušenosti jenom s malými soškami na stůl. Najednou ale projevili vůli přijet na
sympozium, protože, a to je pravda, to hořické je svou sbírkou a historií velmi
lákavé. Je v ní špička z oboru, a ti hlupáci by rádi stáli vedle těch jmen.
Nakonec jsem se sešel s primátorem Zdeňkem Finkem, starostou Ivanem Doležalem a
náměstkem hejtmana Otakarem Rumlem a položil jim otázku: Chcete sympozium, nebo
ne? Oni se na sebe koukli a řekli ano. Já řekl, že může pokračovat za
předpokladu, že na něj bude více peněz. Oni začali vysvětlovat, že je obtížné
přemluvit zastupitelstva, aby přidala, a tak jsem jim nabídl, že to uděláme jako
bienále. Každý rok ať přispějí stávající částkou, nic se nebude navyšovat a my
jednou za dva roky pozveme čtyři sochaře s tím, že jim zaplatíme letenku,
koupíme pořádný kámen a dáme odměnu 2000 euro.
Zmínil jste kvalitu kamene. Odkud tentokrát bude sochařský materiál?
Bude z Dubence. Je trochu barevnější a tvrdší a hlavně bez vady. V Podhorním
Újezdu nám z počátku dávali kámen téměř zadarmo. Pak to ale začalo být horší a
horší. A stejně tak dražší a dražší. V Dubenci, u Alfonse Dovičoviče, získáme
materiál bez vady a za nižší cenu. Což je způsobeno tím, že je to můj spolužák z
kamenické školy. Je mu blbé říct ne.
Kolik toho jsou schopni umělci za měsíc vytvořit?
Jedno dílo. Když v prvních ročnících bylo sympozium dvouměsíční, stávalo se, že
toho zvládli více. Schoenholtz stihl udělat dvě věci.
Teď se ještě jednou vrátíme do historie, až do roku 1966. Z jakého popudu
sympozia vznikla?
Teorie se rozcházejí. Pan Vladimír Preclík rozhlašoval, že to všechno organizuje
on a že je to jeho nápad. Já už v té době také byl živ a vím, že vůbec první
impulz přišel během 80. výročí kamenické školy v roce 1964. Ministerstvo tehdy
chtělo tu školu zrušit, či přesunout do Jihlavy. Lidem se to nelíbilo, a proto
oslavy 80 let byly pohnuté. Kdo první vyslovil myšlenku sympozia, to nevím, ale
jednoduše se objevil nápad, že by hořické sochařství mělo být podpořeno
sympoziem, které by mělo mezinárodní šmrnc. Tehdy to financovalo město Hořice a
kraj. Škola se udržela. Pokračovalo se do roku 1969. Pak ale najednou přišli z
podmínkou, že tu budou působit jenom sochaři z východního bloku a že budou
tvořit realisticky. Organizátoři od toho dali ruce pryč. Potom toho ujala parta
lidí až v roce 1989.
Takže normalizace to přerušila.
Ano, dvacet let nebylo nic. Proto je letos teprve 28. sympozium. Jedna pauza
byla potom v roce 2001 a potom další vloni.
Autor: Jan Jireš