Pokud chtějí návštěvníci Krkonoš a Podkrkonoší potěšit své známé nějakým dárkem z dovolené, přivezou jim pravé Hořické trubičky, Lomnické suchary nebo Miletínské modlitbičky. Stejné pochoutky se totiž nikde jinde nevyrábějí. A pokud ano, jsou to jen pouhé napodobeniny podkrkonošských originálů.

Trubičky od Napoleonova kuchaře

Hořické trubičky stočené ze dvou sladkých oplatek s typickou skořicovou chutí mají tradici dlouhou téměř dvě století. Podle legendy recept do Hořic přinesl už v roce 1812 kuchař Napoleonovy armády, která se přes Podkrkonoší vracela z neúspěšného tažení do Ruska.
Místní obyvatelé si pekli trubičky doma a o jejich světovou proslulost se na přelomu 19. a 20. století postaral místní cukrář Karel Kofránek, který jejich výrobu zdokonalil a pronikl s nimi do celého světa. Jeho trubičky se prodávaly v Anglii, Německu, USA i v čínské Šanghaji. V roce 1949 stát Kofránkovu výrobnu znárodnil a převedl ji pod národní podnik Pardubický perník. K novému rozvoji průmyslové výroby trubiček došlo až po roce 1989. Dnes je v Hořicích a blízkém okolí vyrábí víc než deset firem.

Lomnické suchary se pro dietu nehodí

Historie výroby sucharů v Lomnici nad Popelkou sahá až do roku 1810, kdy je začal péct místní živnostník Michal Jína. Ve druhé polovině 19. století už jeho firma zásobovala suchary nejen celé Rakousko-Uhersko, ale i další země Evropy. Na světové výstavě v Paříži v roce 1927 získaly Lomnické suchary dokonce nejvyšší ocenění Grand Prix.
„Pod pojmem suchar si většina lidí představí suchou tvrdou veku bez příchuti. Pravé Lomnické suchary jsou však sladké a s chutí oříšků nebo mandlí. Pečou se dvakrát a před druhým pečením se lehce obalí v moučkovém cukru. Něco takového se nevyrábí nikde jinde v republice ani v celé Evropě,“ vysvětlil Pavel Wenig ze společnosti Power Consulting, která patří k největším novodobým producentům Lomnických sucharů.
Od červnového udělení ochranné známky Evropské unie pro Sdružení výrobců Lomnických sucharů si hodně slibuje.
„Jakmile ochrannou známku získáme, chceme se více zaměřit i na export do evropských zemí a do Ruska,“ prozradil.
Na začátku 19. století si pekař Josef Erben z Miletína všiml modlitebních knížek, které držely v ruce místní ženy, jež při návratu z nedělní bohoslužby v kostele klábosily na náměstí. To ho inspirovalo k vytvoření zcela nového druhu sladkosti, která svým vzhledem připomínala právě modlitební knížky.

Modlitbičky chrání krátká spotřební doba

Základ oblíbených Miletínských modlitbiček tvoří medové těsto, které se vyplní směsí drobeného perníku a lískových a vlašských ořechů. Další vrstva původně vyráběná z marcipánu se dnes peče z těsta z vaječných bílků, skořice a mouky. Hotová modlitbička se na závěr přelije cukrovou polevou a ozdobí půlkou mandle, která je obdobou křížku na skutečné modlitební knížce. Největšího rozmachu dosáhla rodinná firma Erbenových po I. světové válce, kdy se modlitbičky vyvážely také do světa - do Rakouska, Německa a Francie.
Za komunistického režimu se cukrovinka inspirovaná modlitební knížkou mohla pod původním názvem objevovat pouze příležitostně v čase místní pouti. Její popularita začala opět stoupat až po roce 1991, kdy rodinnou tradici obnovil dnes sedmdesátiletý Karel Erben.

Pro malé výrobce je evropský certifikát drahý

„Začátky nebyly snadné. Recept jsme sice měli schovaný, ale nikdo z nás neměl s pečením modlitbiček zkušenosti. Naštěstí jsme v Lázních Bělohradě objevili pana Noska, který se před válkou u nás vyučil a původní recepturu si pamatoval. Ten nás zasvětil do všech detailů výroby a měli jsme vyhráno,“ uvedl Erben, kterému dnes v pekárně pomáhají i dva synové.
O evropskou ochrannou známku pro Miletínské modlitbičky zřejmě žádat nebude.
„Uvažovali jsme o tom, ale pro malé výrobce, jako jsme my, to znamená poměrně vysoké výdaje. Pro Českou republiku ochrannou známku máme a proti nekalé konkurenci na evropském trhu nás do jisté míry chrání krátká spotřební doba, která je u modlitbiček jen dvanáct dnů,“ vysvětlil Erben.