Čtyřicetiletý vozíčkář Josef Fučík z Nové Paky si prohlíží novou ocelovou rampu, která nad příkrým srázem spojí jeho dům a silnici, po níž se dostane do města. Považuje to za malý zázrak. Díky štědrému dárci rampu nedávno dokončili stavbaři. Zatím ji však nevyužije, protože chybí výtah. Na jeho instalaci a dokončení stavby zatím nemá.
Má smůlu, že bydlí v domě na příkrém svahu. Projektanti rozhodli, že jediný bezpečný způsob jak se na vozíku dostat z domu je pomocí venkovního výtahu a rampy. Náklady na stavbu však činí 1,2 milionu korun, ale stát přispěl jen třetinou. Zbytek Fučík shání už dva roky.
Tolik peněz je pro něj částka obrovská, přitom ze stavebních firem vybral tu nejlevnější. 
„Kdybych byl zdravý, nebyl by to problém. Jsem stavař, převlékl bych se do montérek a se dvěma pomocníky bych byl hotov za dva měsíce, ale takhle nemohu dělat nic,“ říká hořce vozíčkář.
Všechnu práci musí vozíčkář svěřit stavebním firmám a zaplatit za ni.
„Když jsem požádal okres o příspěvek, dali mi 300 tisíc korun. Prý to je obvyklá suma na rampu s výtahem. Nemohu za to, že mám podmínky úplně jiné,“ říká Fučík. Po odvolání mu stát přihodil ještě 100 tisíc korun. Pak se začal doprošovat o další peníze, ale nepochodil.
„Nechci to zadarmo. Když mi stát dal třetinu, chtěl jsem, aby mi na zbývající dvě třetiny půjčil bez úroků, že to postupně splatím. Ale žádost mi zamítli. Nikdo z ministerstva se u mě ani nebyl podívat. Rozhodli na základě informací jedné paní z okresu, která jako laik obhlédla stavbu a ministerstvu napsala, že jsme prakticky ani nezačali. Přitom v té době jsme už proinvestovali asi tři sta tisíc, ale nebylo to vidět. To nejdražší na tom bylo vyhloubení díry, vybudování základů a opěrné zdi, systém odvodnění a izolace,“ říká vozíčkář.

Oslovil tisíce firem

Josef Fučík se pak pustil do shánění sponzorů.
„Rozeslal jsem dopisy asi deseti tisícům firem a společností. Prosil jsem je nejen o příspěvek, ale i o nabídku práce. Rád bych něco dělal. Několik sponzorů se ozvalo, ale práci pro mě měly jen tři firmy,“ říká vozíčkář. Nakonec se mu podařilo dát dohromady dalších 200 tisíc korun. "Nad některými dopisy jsem málem brečel. V jednom stálo: Jsem bezdomovec, tak posílám alespoň sto korun,“ vypráví Fučík.
Mezitím se pustil do práce. Když mu došly peníze, půjčoval si od kamarádů, pomáhala celá rodina. Několikrát to už chtěl vzdát.
„Bylo to v době, kdy jsme hloubili jámu pro výtahovou šachtu. To jsme dělali svépomocí. Když jsme měli jámu vykopanou, za tři týdny přišly deště a strhly část svahu bylo po jámě. Kamarádi pak pracovali po pás v bahně. Když zeminu jeden den vyhrabali, druhý den byla v jámě znovu. Ty tři měsíce byly strašné,“ vzpomíná vozíčkář.
V posledních týdnech se dočkal příjemného překvapení. To když se ozvala firma a její zástupce přijel se sdělením, že daruje železo na rampu. Zanedlouho byla hotová.
„Takové věci jsou jako zázrak. Přesto je to velmi složité, protože musím dokupovat další potřebné věci, aby se jejich dar dal využít. Dlužím asi 300 tisíc korun, protože jsem uvěřil některým slibům. Například když jsem žádal ministerstvo o půjčku, jeden právník, který transakci zprostředkovával, mi zavolal: Vypadá to na 200 tisíc. Pak zase: Ještě asi dají 100 tisíc. Na základě toho jsem si půjčil od známých peníze a zase se pustil do práce. Pak mi ale půjčku zamítli,“ říká Josef Fučík.

Skok do bazénu mu změnil život

Když na elektrickém vozíku s nohama v teplém fusaku objíždí dělníky na stavbě u svého domku, je vidět, že má s podobnou činností zkušenosti. „Měl jsem bagr a náklaďák a pro firmy v okolí jsme dělali zemní práce. Hodně jsme také hloubili jámy pro bazény. V jednom bazénu u známého jsem se chtěl osvěžit, ale nevěděl jsem, že si ho dal o půl metru snížit. Ten skok mi změnil celý život,“ říká muž.
Po těžkém zranění páteře před pěti lety ochrnul na celé tělo. Více než rok ležel a mohl hýbat jen hlavou. Až po roce a půl si sedl do vozíku. Dnes díky mnohahodinovým cvičením a rehabilitaci ovládá tělo až do pasu. I přes svůj handicap chce znovu podnikat.
„Teď opravuji počítače a trochu si přivydělám, ale hodně času mi zabere shánění peněz na výtah a rampu. Už dva roky dělám úřední agendu šest hodin denně, od rána do večera píšu a píšu, zakládám do šanonů. Ale jen proto, abych mohl stavbu dokončit,“ říká vozíčkář.
Až bude přístavba hotová, plánuje, že v nejvyšším patře domu vybuduje chráněnou dílnu pro vozíčkáře. Pro dva vozíčkáře už práci sehnal, ale dílna je v Lázních Bělohrad.
„Tehdy jsem oslovil firmy v okolí. Jeden pán přijel a řekl, že by ji mohl založit, že má prostory. Za dva měsíc byla hotová. Vozíčkáři teď nabízejí k prodeji bezpečnostní cedule, ochranné oděvy a další zboží. Až budu mít vlastní dílnu, bude tam místo pro osm vozíčkářů,“ slibuje Fučík.

Ne všichni úředníci jsou stejní

Lidé ze sdružení postižených tvrdí, že ve vztahu státu a postižených hodně záleží na konkrétních úřednících. „Na každém úřadě pracují různí lidé. Máme zkušenosti, že v některých okresech je komunikace s úředníky horší než jinde. Vozíčkáři by měli využít všechny možnosti, nejen pomoc státu. Jsou i různé nadace, které mohou posoudit konkrétní případ a pomoci,“ říká členka představenstva Ligy za práva vozíčkářů Lenka Hegrová.
Josef Fučík stále doufá, že nakonec půjčku sežene. Už ale nebude bezúročná, kterou by mohl poskytnout stát. „Beru šest a půl tisíce korun jako invalidní důchodce a banky mi řekly, že pokud nebudu mít příjem 15 tisíc korun, o půjčce nemohou uvažovat. Manželka, která se mi poslední roky intenzivně věnovala, sehnala nyní práci a příjem by nám mohl stoupnout. Musím to zkoušet znovu. Zatím budu muset stavbu asi přerušit,“ říká vozíčkář.

O které příspěvky může vozíčkář požádat

na zvláštní pomůcky (pokud je nehradí pojišťovna), například motorový vozík, zvedák do vany, přenosná rampa, úpravy automobilu,

na úpravu bytu,

na zakoupení, opravu a zvláštní úpravu motorového vozidla,

na provoz motorového vozidla,

na individuální dopravu (pokud nevlastní motorové vozidlo),

na topnou naftu a zakoupení topných těles,

na zřízení a změnu připojení telefonní stanice,

na ošatné (pokud trvale používá ortopedické či kompenzační pomůcky),

na telefon,

na útratu za užívání bezbariérového bytu a garáže,

O příspěvky se žádá obec, obec s rozšířenou působností či pověřený obecní úřad. Problematiku příspěvků upravuje vyhláška ministerstva práce a sociálních věcí č. 182/1991.