V místním kulturním středisku byla v sobotu otevřena výstava pro všechny hračičky. Až do 6. června zde můžete zhlédnout plejádu cínových vojáčků.

Více než tři sta mužů v uniformách či zbrojích upomíná na rozličné konflikty od husitské doby až po začátek druhé světové války. „Přehlídku" si nenechali ujít ani vladaři a velitelé, jako jsou Napoleon I. Bonaparte, Fridrich II. Veliký nebo František Josef I. Také je zde možné spatřit diorama, které znázorňuje mobilizaci československé armády v roce 1938 u příhraničních pevností. A že tvůrcům expozice nechybí smysl pro humor, to dokazuje jiný výjev, kde po zuby ozbrojená československá jednotka pronásleduje osamoceného příslušníka wehrmachtu.

Každého návštěvníka po exponátech ochotně provede vedoucí kulturního střediska Ladislav Stuchlík. „Většinu figurek vyrobil Ctibor Klíma. Či přesněji řečeno, tři Ctiborové Klímové. Jsou to totiž děda, syn a vnuk. Všichni se jmenují stejně," ozřejmuje zamotaný problém s autory výstavy. „Dále tu jsou nebarvené figurky husitů od Karla Voříška a pak je tu pár předmětů, které nám zapůjčil zanícený vojáčkolog Jiří Hanuš. Ten také pomohl sestavit formace, protože vojáčci byli na hromadě v krabicích," dodal.

Původně byla plánována i vernisáž, ale tvůrci expozice se neshodli na termínu. Krátce po zpřístupnění výstavy se však na armády přišel podívat Jiří Hanuš. Povykládal, jak figurky vlastně vznikají.

„Nejprve je třeba prostudovat v literatuře detail uniformy. Potom se zformuje model a z něho se vytvoří lukoprénová forma, ze které se pak figurka odlije. Takto vyrobené výtvory mohou zůstat po odlití a očištění v surovém stavu. Často ale bývají černěné, nebo detailně barvené," informoval Jiří Hanuš. Jak známo, ďábel vězí v detailech. Výroba je tedy pořádná piplačka.

Na výstavě se dozvíte i něco z historie tohoto fenoménu. Cínoví vojáčci bývaly v novověku výsadou šlechticů. Zdaleka však nesloužily čistě pro zábavu, spíše se jednalo o jakousi školu hrou. Budoucí panovníci a generálové se tak už odmala učili základům vedení války. S vojáčky si i v dospělém věku velmi rád hrál například francouzský „král Slunce" Ludvík XIV.

Autor: Jan Jireš