Kastelánka Věra Kociánová po deseti letech odchází z peckovského sídla, dozrál prý čas pro jejího nástupce.

Kastelánské žezlo jste převzala po svém otci, jak dlouho jste na zdejším harantovském sídle působila?
Hrad jsem spravovala přesně deset let – od 1. března 2005 do 28. února 2015.

Proč odcházíte?
Když jsem na místo kastelánky hradu nastupovala, říkala jsem si, že jsem ve správný čas na správném místě, abych splnila určitý úkol, a to překlenout pokud možno plynule a nenásilně období mezi svým předchůdcem a budoucím nástupcem, obrazně řečeno ze „starých" časů do „nových". Bylo to dost divoké období, kdy se řada hradů a zámků s velkou slávou a důležitostí měnila na různá školicí střediska nebo si vybrala vyloženě komerční cestu prezentace. Já jsem naopak odjakživa přesvědčená, že je pro dané místo nejživotadárnější, když staví na své autentické historii a na potenciálu svých lidí. Rázem se totiž stává něčím víc než jen turistickým cílem – prohlubuje pocit identity a sebeúcty místních obyvatel, a tím získává jakousi tajemnou přitažlivost i pro návštěvníky. Za své poslání jsem tedy považovala vybavit hrad do budoucnosti a definovat ho v širším kontextu cestovního ruchu tak, aby měl z dlouhodobého hlediska šanci obstát v konkurenci jiných turistických cílů. A pak ho předat někomu dalšímu. Odcházím v okamžiku, kdy mám pocit, že to hlavní jsem splnila a že dozrál čas pro mého nástupce.

Můžeme se společně ohlédnout za vašim správcováním, při kterém došlo k význačným změnám. Můžete prosím alespoň v krátkosti sumarizovat?
Neřekla bych, že došlo k nějakým zásadním změnám. Šlo spíš o to, důstojně uzavřít záležitosti, které by výhledově – alespoň podle mého názoru – nemohl hrad plnohodnotně naplňovat. Například provoz galerie moderního umění je v dnešní době s nulovými investicemi a bez schopného kurátora nemyslitelný. A naopak to chtělo rozšířit nebo otevřít nové možnosti, ovšem pokud možno tak, aby si hrad udržel svou původní atmosféru a génia loci. Hlavním projektem byla stavební obnova původních vstupů do hradu. Odkryli jsme původní vchod ze 16. století do sklepení, kde následně vznikl druhý prohlídkový okruh s interaktivní expozicí přibližující každodenní život na peckovském dvoře za Kryštofa Haranta, a zároveň napravili některé chyby napáchané na začátku 90. let. Například betonový chodník u harantovského paláce byl nahrazen pískovcovou dlažbou, z betonu byl vyproštěn i další původní vstup, který vedl do větší místnosti v přízemí hradu, tzv. Klenbového sálu. Jeho zprovozněním jsme získali reprezentativní prostor hlavně pro pořádání svateb a kulturních, ale i komerčních akcí. Díky této stavební úpravě došlo k žádoucímu rozvolnění návštěvnického a společenského provozu. Hodně se toho udělalo v oblasti propagace hradu a jeho průběžné údržby, ujala se řada – dnes již tradičních – akcí jako jarní Otvírání hradu s Kryštofem Harantem nebo podzimní Poděkování za úrodu.

Z čeho sama jste měla pocit z dobře vykonané práce, co vnímáte jako největší úspěch?
Takový pocit jsem měla v podstatě průběžně – vlastně po skončení každé akce, na které se sešli milí a tvořiví lidé, nebo po završení nějakého projektu. Bavilo mě připravovat výstavy v galerii moderního umění, měla jsem radost, když restaurátorky z Nedaříže a Chotěvic zachránily fragment původního sgrafita, o kterém si do té doby všichni mysleli, že je jen nějakým nepatřičným flekem na zdi, byla jsem ráda, že jsem byla při tom, když po devadesátileté pauze vznikaly nové propagační a historické publikace o hradu. Téměř za zázrak považuji, že se podařily nové objevy ve stavebně historickém vývoji hradu i v oblasti archeologie, jejichž výsledky byly publikovány i v odborném tisku.

Vedle starosti o samotnou památku jste věnovala spoustu času i volnočasovým projektům, mám na mysli třeba vaše odhalování starých fotografií?
Ano, na hradě jsem pořádala, vlastně každou zimu, specializované workshopy, třeba konzervátorský nebo archeologický. Nejpravidelněji jsme se ale se zájemci, hlavně z řad mladší místní veřejnosti, scházeli nad vyvoláváním sto let starých fotografických skel, z kterých vzešly stovky unikátních snímků, přibližujících Pecku a život jejích obyvatel v 1. polovině 20. století. Po pěti letech práce jsme vloni konečně zdolali ty dvě bedny negativů a výstava Kouzlo staré Pecky, kterou jsem z těchto starých fotografií připravila, byla takovou symbolickou tečkou za mým působením. Vedle odborné konference Kryštof Harant ve světle nových objevů a vydání stejnojmenného sborníku.

Co byste popřála svému nástupci?
Jsem ráda, že můj nástupce je z Pecky, že hrad zná a má ho rád. Přeji mu hodně energie, dobrých nápadů, spokojených návštěvníků a hlavně, aby ho kastelánování bavilo minimálně tolik jako mě.

Autor: Iva Kovářová
jicinsky.denik.cz